Hrátky s vodou v Bratislavě
Letos mě cestovatelská dobrodružství opravdu neopouštějí.... následuje jedno za druhým - a jedno takové, s trochou tlumočení, jsem si užila minulý víkend v Bratislavě. To bylo tak: na webových stránkách www.continuummovement.com jsem našla, že workshop mojí oblíbené pohybové techniky tentokrát nebude ani ve Vídni, ani v Londýně, ani v Německu, nýbrž že se chystá téměř do Čech, konkrétně do hlavního města Slovenska - Bratislavy.
V Bratislavě jsem, přiznávám, naposled byla před zhruba šesti lety tlumočit, tehdy to byl výlet vlakem na otočku, přijela jsem hodinu před tlumočením a hned po výkonu jsem se vracela zpátky do Čech, takže jsem byla celkem zvědavá - na nějakou turistiku ovšem nebyl moc čas ani tentokrát. pokud tedy nepočítáme onen báječný pochod od autobusu k apartmánu, kde jsme bydleli, jelikož tam jsem opět po nějaké době projevila skutečnou kvalitu svých orientačních schopností a statečně se vydala na úplně opačnou stranu, než bylo třeba, následována kolegyní, která už léta nikam necestuje, měla respekt i z cesty Regiojetem a dopřála mi tak báječný pocit, že se vlastně orientuju velmi dobře, ačkoli nevidím na krok. Pravda je, že mě můj orientační nesmysl příliš nestresuje. Na to, že protože špatně vidím, neodhadnu vzdálenosti ani výšky schodů, jsem si zvykla, přidávám si všude čas "na bloudění" a prostě to beru tak, jak to je, pravdou ale zůstává i to, že nerozumím panice, do které tenhle způsob putování kamkoli uvrhne moje případné spolucestující, kteří se spolehli na to, že když jsem zařídila vlak, ubytování, peníze i tlumočení, zvládnu přece bravurně a expresně i dojít potmě v neznámém místě. Ach. Dlužno dodat, že jsme nakonec dorazily v klidu a v pohodě na místo určení a ubydely se v apartmánu, ze kterého kdysi dávno vysílalo Rádio Svobodná Evropa. Byl krásný, velký a nedaleko místa konání kursu a že má spolubydlící pracovala kdysi dávno právě v rádiu, považovala jsem to za způsob, jak odčinit to příkoří, způsobené tím putováním potmě. :-)
Kurs? Ten jsem si minimálně já velmi užila... už proto, že práce se zvukem, který vyvolá pohyb těla, jež se jinak tváří, že nejlíp mu je, když se hýbe co nejmíň, mě ohromně baví. Tématem kursu byla střední linie těla, páteř a vzpomínka na pohyby embrya před narozením - a je zvláštní, co všechno jde rozhýbáním vody v těle vyjádřit a jak intenzívní zážitek z pohybu, který není ani trochu namáhavý, to ve výsledku je. Tady ho předvádí autorka celého přístupu, která své Continuum využívala i s lidmi po úrazu míchy nebo jinak neurologicky postiženými - ve videu jí je 73 roků a dřív než ona se unavil kameraman. :-)
Byly to krásné dva dny - až na cestu zpět. Zdá se, letos budu cestovat výhradně v jiné časy, než je určené - a tak jsme si užili putování vichřicí a ohromně zpožděný vlak, kterým jsme cestovali spolu s nákladem jakýchsi ryb - o kterých jsme věděli víc než dobře. :-) Slovenské dráhy naopak netušily ani omylem, jak velké zpoždění nabereme a kdy dojedeme - čím blíž jsme se blížili Praze, tím intenzívněji jsem sledovala čas - to, jestli stihneme poslední metro i na přestupu bylo velmi dobrodružné, ale nakonec se to povedlo, za což jsem byla víc než vděčná, jelikož shánět v tom počasí kolem půlnoci taxi z pražského Hlavního nádraží mi přišlo víc než zběsilé.
Celý následující týden jsem prakticky pořád jen pracovala... a moje tělo, které za dva dny přivyklo super pomalému tempu Continua víc než dobře, se nějak nemůže z toho ostrého tempa vzpamatovat. A tak jsem tenhle víkend strávila klidným odpočinkem a čtením knížek, vůbec se za to nestydím a naopak se raduju. Před pár lety bych měla černé svědomí, dnes ale vím, že honba za nějakým terapeutickým úspěchem nemá smysl. Ne, že by práce na sobě byla marná. To ani náhodou. Ale někdy prostě nezbývá než s pokorou přijmout pomalé tempo vlastních vod - a užít si i tenhle proces. Přeju vám všem i sobě, abychom to dokázali, když se ukáže, že je to zrovna třeba.
V Bratislavě jsem, přiznávám, naposled byla před zhruba šesti lety tlumočit, tehdy to byl výlet vlakem na otočku, přijela jsem hodinu před tlumočením a hned po výkonu jsem se vracela zpátky do Čech, takže jsem byla celkem zvědavá - na nějakou turistiku ovšem nebyl moc čas ani tentokrát. pokud tedy nepočítáme onen báječný pochod od autobusu k apartmánu, kde jsme bydleli, jelikož tam jsem opět po nějaké době projevila skutečnou kvalitu svých orientačních schopností a statečně se vydala na úplně opačnou stranu, než bylo třeba, následována kolegyní, která už léta nikam necestuje, měla respekt i z cesty Regiojetem a dopřála mi tak báječný pocit, že se vlastně orientuju velmi dobře, ačkoli nevidím na krok. Pravda je, že mě můj orientační nesmysl příliš nestresuje. Na to, že protože špatně vidím, neodhadnu vzdálenosti ani výšky schodů, jsem si zvykla, přidávám si všude čas "na bloudění" a prostě to beru tak, jak to je, pravdou ale zůstává i to, že nerozumím panice, do které tenhle způsob putování kamkoli uvrhne moje případné spolucestující, kteří se spolehli na to, že když jsem zařídila vlak, ubytování, peníze i tlumočení, zvládnu přece bravurně a expresně i dojít potmě v neznámém místě. Ach. Dlužno dodat, že jsme nakonec dorazily v klidu a v pohodě na místo určení a ubydely se v apartmánu, ze kterého kdysi dávno vysílalo Rádio Svobodná Evropa. Byl krásný, velký a nedaleko místa konání kursu a že má spolubydlící pracovala kdysi dávno právě v rádiu, považovala jsem to za způsob, jak odčinit to příkoří, způsobené tím putováním potmě. :-)
Kurs? Ten jsem si minimálně já velmi užila... už proto, že práce se zvukem, který vyvolá pohyb těla, jež se jinak tváří, že nejlíp mu je, když se hýbe co nejmíň, mě ohromně baví. Tématem kursu byla střední linie těla, páteř a vzpomínka na pohyby embrya před narozením - a je zvláštní, co všechno jde rozhýbáním vody v těle vyjádřit a jak intenzívní zážitek z pohybu, který není ani trochu namáhavý, to ve výsledku je. Tady ho předvádí autorka celého přístupu, která své Continuum využívala i s lidmi po úrazu míchy nebo jinak neurologicky postiženými - ve videu jí je 73 roků a dřív než ona se unavil kameraman. :-)
Byly to krásné dva dny - až na cestu zpět. Zdá se, letos budu cestovat výhradně v jiné časy, než je určené - a tak jsme si užili putování vichřicí a ohromně zpožděný vlak, kterým jsme cestovali spolu s nákladem jakýchsi ryb - o kterých jsme věděli víc než dobře. :-) Slovenské dráhy naopak netušily ani omylem, jak velké zpoždění nabereme a kdy dojedeme - čím blíž jsme se blížili Praze, tím intenzívněji jsem sledovala čas - to, jestli stihneme poslední metro i na přestupu bylo velmi dobrodružné, ale nakonec se to povedlo, za což jsem byla víc než vděčná, jelikož shánět v tom počasí kolem půlnoci taxi z pražského Hlavního nádraží mi přišlo víc než zběsilé.
Celý následující týden jsem prakticky pořád jen pracovala... a moje tělo, které za dva dny přivyklo super pomalému tempu Continua víc než dobře, se nějak nemůže z toho ostrého tempa vzpamatovat. A tak jsem tenhle víkend strávila klidným odpočinkem a čtením knížek, vůbec se za to nestydím a naopak se raduju. Před pár lety bych měla černé svědomí, dnes ale vím, že honba za nějakým terapeutickým úspěchem nemá smysl. Ne, že by práce na sobě byla marná. To ani náhodou. Ale někdy prostě nezbývá než s pokorou přijmout pomalé tempo vlastních vod - a užít si i tenhle proces. Přeju vám všem i sobě, abychom to dokázali, když se ukáže, že je to zrovna třeba.
Komentáře
Okomentovat