Akční září

Září je akční.

Jeho druhý víkend jsem strávila  na gospelové škole v Ostravě, kde jsem měla několik roztomilých povinností.
Tak především - dopravit lektorku Sáru z Prahy do Ostravy. To nebyl těžký úkol, ale adrenalínový, to trochu ano, jelikož jsme jely sushi vlakem, a sushi vlak coby konkurence Českých drah zpravidla dostává přidělené nástupiště na Hlavním nádraží v Praze až na poslední chvíli. Zda tímto způsobem usilují České dráhy o přísun handicapovaných cestujících, kteří nedokážou doběhnout během pěti minut mezi ohlášením nástupiště a odjezdem vlaku, se mi nepodařilo zjistit, jelikož ten vlak jsem nakonec přeci jen stihla (ale jestli to takhle bude pokračovat, budu vážně muset zařadit nějakou tu rychlostní přípravu.
Pokud se někdo z milých čtenářů blogu těší na pokračování příběhu o ostravských klíčích, musím vás zklamat. Letos jsme spaly v jiném hotelu a tak jsem žádné magnetické klíče nezničila. Pravda, těmi mechanickými, co v hotelu byly, se dalo odemykat jen s použitím hrubé síly, ale té mám díky fyzioterapii dost a dost, takže jsem ani jednou nemusela nocovat na chodbě, ani žádat o pomoc recepční.  :)

Ostravskou gospelovou školu mám ráda. Na nic si tu nehrají, za zdejším workshopem stojí banda lidí, kteří do toho jdou srdcem a s velkým nadšením a taky s velkou pokorou.
Užila jsem si písničky, gospelovou bohoslužbu, na níž jsem se směla podílet slovem, i koncert, na kterém jsem se podílela kromě zpěvu ve sboru i tlumočením. Toho jsem si ostatně užila za celý víkend vrchovatě... a tak jsem kradla chviličky, kdy jsem mizela do "tiché místnosti" odpočívat. Týden před gospelovou školou v Ostravě byl pro mě fyzicky hodně náročný a škola samotná do určité míry taky, ale víte, tyhle povzdechy nejsou žádná sebelítost. Spíš jsem ráda, že ještě podobné věci dělat můžu, i když je cena v podobě fyzické únavy už občas docela vysoká.

Závěrečný koncert byl krásný. Měli jsme i tanečnici na šálách! A výtěžek z koncertu dostal mobilní hospic Ondrášek a bylo to víc korun než vloni. :-)




Škoda, že jsme hned po koncertu musely se Sárou na vlak - tentokrát nás vezlo Pendolino a cestování tímhle vlakem je vždycky zábavné. Ten večerní vlak jede z Košic a už vloni se nám stalo, že jim úplně došlo jídlo... měly jsme poslední palačinku, co v tom vlaku měli. Byly jsme tudíž zvědavé, jak to dopadne letos. A dopadlo to takhle: v Pendolinu existuje možnost objednat si online jídlo. Jelikož jsme obě se Sárou měly s sebou notebooky, nechtělo se nám od zavazadel odcházet do jídelního vozu a zase zpátky a rozhodly jsme se, že tu "donášku jídla na místo do 20 minut od objednání a komunikaci o každé změně v průběhu objednávky" vyzkoušíme. Objednat se podařilo asi napotřetí a po čtyřiceti minutách od objednávky jsem ztratila trpělivost a zeptala se kolem procházející minibaristky, jak je to s naší večeří.

Slečna oznámila, že "v jídelním voze toho mají hodně a onliny musej počkat, a taky,  že jedno z jídel, co jsme chtěly, stejně není, takže to nejspíš stornovali, no..." 
Tento způsob "komunikace o každém kroku objednávky "se mi zdál zvláštní a tak  jsem se vydala do jídelního vozu, abych zjistila, co je s tou druhou půlkou. Ukázalo se, že jídlo ve vlaku opět došlo... všechno kromě kachny... a tak jsem objednala v půl deváté večer kachnu se zelím a knedlíkem. :-)
Putovaly jsme pak ještě jedním vlakem z Hlavního nádraží na Smíchov a metrem... a tam nás už čekal táta a poslední kilometr od metra jsme jeli mlčenlivě autem. To víte, kachna.... Adrenalin z víkendu mizel a objevila se veliká únava. V pondělí ráno jsem tedy vypravila Sáru, vrátila se do postele a spala další tři hodiny. Pak jsem otevřela pravé oko, zjistila jsem, že mi odřekli dopravu na Černý Most na fyzioterapii a protože jsem se při představě, že tam pojedu městskou hromadnou a pak půjdu kilometr od metra pěšky, celá orosila, napsala jsem svým drahým fyzioterapeutům, že dnes nejedu nikam, jelikož plánuju celý den spát. I mé odhodlání cvičit má své hranice - od dob, kdy jsem se třásla hrůzou, co bude, když jeden den vynechám předepsanou domácí terapií, jsem došla do bodu, kdy se sice snažím pořád držet dost poctivý režim, ale pochopila jsem, že když únavou sotva vidím, je lepší ty unavené oči zavřít a dopřát si trochu terapie spánkem. :-)

A že jsem měla to štěstí, a víceméně celé léto jsem měla zakázky na překlady a tlumočení, dělám si volno příští týden. Za pár hodin odlétám s tatínkem na týden do Portugalska, které procestujeme křížem krážem.Těším se moc. Nebudu vůbec pracovat a než mi začne definitivně záhul v podobě práce v hudební škole, která nekončí před desátou večer, budu týden putovat po portugalském venkově, uvidím Atlantik a ochutnám portské na domácí půdě. Těším se moc a vám o tom určitě napíšu!

Komentáře

Oblíbené příspěvky