Raději bosa
Jak jste jistě pochopili z minulého příspěvku, boty jsou pro mě velké téma. Když jsem byla malá holka, nosila jsem poctivě ortopedické boty na míru. Vyznačovaly se tím, že člověk měl nárok na jedny za půl roku a během té doby z nich vždycky vyrostl, takže ke konci jejich "funkčního období" už byla chůze v těchto skvostech zdrojem nemalého utrpení. Puchýře a odřeninky byly na denním pořádku. Zdaleka to ale nebyl jediný problém. Nevím, jak je to u dětských ortopedických bot dnes, ale když jsem byla malá, byly ty, jimiž mě oblažovali obuvničtí mistři, mimořádně ošklivé. Obout je k holčičím šatům, aníž by pak člověk vypadal, jako že utekl z filmu o Mikimauzovi, se téměř nedalo. Upřímně řečeno se nedaly obout ani k ničemu jinému. Při jedné příležitosti, kdy tak nějak omylem šlápnul u babičky na dvoře do hnoje a močůvky, se o tom přesvědčil i můj bratr. Otec ho tehdy donutil odjet domů v mých botách, jelikož jeho tenisky voněly tak, že přežít s nimi dvě hodiny cesty autem se bez úhony nedalo a jiné jsme s sebou neměli. Scénka to byla nezapomenutelná. Figurovaly v ní moje bílé ortopedické boty, otcův kožený pásek a bratrovy slzy. Ty boty byly prostě naprosto od-por-né! :-)
S přechodem na univerzitu jsem se na šité ortopedické botičky vykašlala a začala jsem nosit normální, běžné obutí. Podpatky ale pochopitelně nehrozily a nákup obuvi byl nenáviděnou aktivitou i nadále. Každou nohu mám jinak velkou a najít tak botičky, které by mi obě držely na noze a nikde netlačily, byl úkol téměř nadlidský. Kromě toho jsem je ničila tak rychle, že nebýt ševce v pražské Navrátilově ulici, který moje botky poctivě opravoval a podrážel a vždycky to nějak vymyslel, byla bych si musela kupovat nové boty co čtrnáct dní.
Jednou jsem si v záchvatu sebepéče dala ušít ortopedické boty i jako dospělá. Bylo to po operaci a usoudila jsem, že své nové nožičce dopřeju to nejlepší, co můžu. Obuvník za mnou dorazil přímo na rehabilitační kliniku a už když mi na botky bral míru, upozornil mě, že nepůjde o žádný módní výstřelek. "Víte, ty boty jsou velmi funkční," pravil, když se mě snažil připravit na to, že se mi chystá ušít tu nejšerednější botu, jakou jsem kdy viděla. S povzdechem jsem ho ujistila, že to nevadí, jelikož mě nohy hodně bolí, takže se nedá nic dělat a o funkci jde především.
Ušití "funkčních bot" trvalo dva měsíce, obnášelo dvě zkoušky a po příspěvku zdravotní pojišťovny to celé stálo tisíc korun. Švec tvrdil, že mám být velmi ráda, protože zdravotní pojišťovna na jeho dílo přispěla dalšími několika tisíci korunami, tuším, že hovořil o deseti, ale jestli to byla pravda, nemám zdání. Nijak jsem si to tehdy výpisem ze zdravotní pojišťovny neověřovala. Potom předvedl svůj výtvor. Boty byly kožené, černé a.... mohutné. Jedna vážila odhadem asi tak kilo a půl, jelikož byly vybavené spoustou vypodložení, vložek a také kovovými výstuhami pod chodidlem. Také měly celkem vysoký podpatek. Vypadaly nějak takhle:
Ehm... s povzdechem jsem dílo přebrala a doufala jsem, že se to poddá. Nepoddalo. Vložka uvnitř bot byla na povrchu tak kluzká, že mi nohy po ní sklouzávaly do špičky. Bolelo to. Boty jsem nosila celkem dva dny. Pak mi na levé noze zmodral nehet. Vzápětí slezl. Boty letěly na dno největší skříně, co doma máme a já jsem pochopila, že mi švec lhal. Ty boty nebyly pěkné. V tom měl naprostou pravdu. Bohužel ale nebyly ani funkční. Ach. :-) Mimochodem, pokud čtete anglicky, doporučuju webovou stránku http://cpshoes.tumblr.com/. Najdete tam příběhy mnoha párů bot, které nosil někdo s obrnou. Je dobré vědět, že tenhle boj o příměří bot a noh' nevede člověk jako jediný na celém světě. V zahraničí je to podobné! :-)
V únoru letošního roku jsem se pak rozhodla vyzkoušet tzv. barefoot (bosé) boty. To jsou botičky, ve kterých má noha pracovat jako naboso. Typická je pro ně tenká podrážka do 5 milimetrů, aby člověk cítil, po čem jde, maximální ohebnost (botu můžete ohnut do všech směrů) nulový rozdíl mezi výškou paty a špičky (žádný podpatek) a dostatečně široká špička, aby bylo místo na pohyb prstů. Taky by neměly mít nijak tvarovanou klenbu.
Vzhledem k cenám, za jaké se tyhle boty běžně prodávají, jsem hodně váhala, jestli vůbec do experimentu jít. A taky jsem se hodně obávala, jestli tenoulinká podrážka vydrží můj způsob chůze déle než týden. Své první, pokusné bosoboty jsem kupovala v německém výprodeji za cenu, u které jsem usoudila, že si ji protentokrát můžu dovolit i v případě, že budu muset boty do měsíce prošlapané vyhodit. Byly první. A už teď můžu prozradit, že nebyly poslední. A o tom, jaké to je chodit víceméně pořád bosa, vám napíšu něco příště.A pokud najdu ochotného fotografa, zkusím doplnit i nějaké fotky. Těšte se!
_________________________________________
PS: rozhovor s Redcord fyzioterapeutem, který jsem ohlašovala na facebooku, se stále ještě zpracovává. Pořád se tedy můžete ptát na to, co vás zajímá a my to nějak do textu zapracujeme.
Mějte se pěkně a pokud by vás cokoli zajímalo, nebojte se a napište mi. Ráda budu psát to, co vy budete rádi číst. Hezký den!
S přechodem na univerzitu jsem se na šité ortopedické botičky vykašlala a začala jsem nosit normální, běžné obutí. Podpatky ale pochopitelně nehrozily a nákup obuvi byl nenáviděnou aktivitou i nadále. Každou nohu mám jinak velkou a najít tak botičky, které by mi obě držely na noze a nikde netlačily, byl úkol téměř nadlidský. Kromě toho jsem je ničila tak rychle, že nebýt ševce v pražské Navrátilově ulici, který moje botky poctivě opravoval a podrážel a vždycky to nějak vymyslel, byla bych si musela kupovat nové boty co čtrnáct dní.
Jednou jsem si v záchvatu sebepéče dala ušít ortopedické boty i jako dospělá. Bylo to po operaci a usoudila jsem, že své nové nožičce dopřeju to nejlepší, co můžu. Obuvník za mnou dorazil přímo na rehabilitační kliniku a už když mi na botky bral míru, upozornil mě, že nepůjde o žádný módní výstřelek. "Víte, ty boty jsou velmi funkční," pravil, když se mě snažil připravit na to, že se mi chystá ušít tu nejšerednější botu, jakou jsem kdy viděla. S povzdechem jsem ho ujistila, že to nevadí, jelikož mě nohy hodně bolí, takže se nedá nic dělat a o funkci jde především.
Ušití "funkčních bot" trvalo dva měsíce, obnášelo dvě zkoušky a po příspěvku zdravotní pojišťovny to celé stálo tisíc korun. Švec tvrdil, že mám být velmi ráda, protože zdravotní pojišťovna na jeho dílo přispěla dalšími několika tisíci korunami, tuším, že hovořil o deseti, ale jestli to byla pravda, nemám zdání. Nijak jsem si to tehdy výpisem ze zdravotní pojišťovny neověřovala. Potom předvedl svůj výtvor. Boty byly kožené, černé a.... mohutné. Jedna vážila odhadem asi tak kilo a půl, jelikož byly vybavené spoustou vypodložení, vložek a také kovovými výstuhami pod chodidlem. Také měly celkem vysoký podpatek. Vypadaly nějak takhle:
Ehm... s povzdechem jsem dílo přebrala a doufala jsem, že se to poddá. Nepoddalo. Vložka uvnitř bot byla na povrchu tak kluzká, že mi nohy po ní sklouzávaly do špičky. Bolelo to. Boty jsem nosila celkem dva dny. Pak mi na levé noze zmodral nehet. Vzápětí slezl. Boty letěly na dno největší skříně, co doma máme a já jsem pochopila, že mi švec lhal. Ty boty nebyly pěkné. V tom měl naprostou pravdu. Bohužel ale nebyly ani funkční. Ach. :-) Mimochodem, pokud čtete anglicky, doporučuju webovou stránku http://cpshoes.tumblr.com/. Najdete tam příběhy mnoha párů bot, které nosil někdo s obrnou. Je dobré vědět, že tenhle boj o příměří bot a noh' nevede člověk jako jediný na celém světě. V zahraničí je to podobné! :-)
V únoru letošního roku jsem se pak rozhodla vyzkoušet tzv. barefoot (bosé) boty. To jsou botičky, ve kterých má noha pracovat jako naboso. Typická je pro ně tenká podrážka do 5 milimetrů, aby člověk cítil, po čem jde, maximální ohebnost (botu můžete ohnut do všech směrů) nulový rozdíl mezi výškou paty a špičky (žádný podpatek) a dostatečně široká špička, aby bylo místo na pohyb prstů. Taky by neměly mít nijak tvarovanou klenbu.
Vzhledem k cenám, za jaké se tyhle boty běžně prodávají, jsem hodně váhala, jestli vůbec do experimentu jít. A taky jsem se hodně obávala, jestli tenoulinká podrážka vydrží můj způsob chůze déle než týden. Své první, pokusné bosoboty jsem kupovala v německém výprodeji za cenu, u které jsem usoudila, že si ji protentokrát můžu dovolit i v případě, že budu muset boty do měsíce prošlapané vyhodit. Byly první. A už teď můžu prozradit, že nebyly poslední. A o tom, jaké to je chodit víceméně pořád bosa, vám napíšu něco příště.A pokud najdu ochotného fotografa, zkusím doplnit i nějaké fotky. Těšte se!
_________________________________________
PS: rozhovor s Redcord fyzioterapeutem, který jsem ohlašovala na facebooku, se stále ještě zpracovává. Pořád se tedy můžete ptát na to, co vás zajímá a my to nějak do textu zapracujeme.
Mějte se pěkně a pokud by vás cokoli zajímalo, nebojte se a napište mi. Ráda budu psát to, co vy budete rádi číst. Hezký den!
Ahoj Alenka,zkoušela jste pantofle Peter Legwood? Dají se po předehřáti vytvarovat ( povolit, utáhnout) Napadají z nohou,neklouzou.
OdpovědětVymazatNezkoušela. Sice občas ještě obuju i jiné než bosé boty, když jsem hodně unavená, ale pantofle nosit nemůžu vůbec. Žádné mi nedrží na noze, zvlášť pak na horší levé, nehledě na to, že mám díky operacím, provedeným v dětství, každé chodidlo nejen jinak dlouhé, což je normální, ale i jinak široké. Takže pantofle ne a tvrdé už vůbec - o takové se přerazím do dvou kroků. Letos v létě jsem si poprvé v životě troufla na sandálky - Amazonas (http://eshop.nohynaboso.cz/produkt/amazonas-eco-luxury-white-blue-stone/) a nakonec jsem v nich chůzi zvládla, protože je na noze drží pásek, ale cokoli má šanci mi z nohy jen tak spadnout, z ní taky prakticky okamžitě spadne, takže asi tak. :-) Na bosých botách mě těší, že můžu cítit, co mám pod nohama, což jsem nikdy dřív nezažila... a je to pro mě zážitek takový, že do jiných bot, zvláště pak do bot s tvrdou podrážkou, se zas tak moc už neženu. :-)
VymazatJá měl kdysi problémy s propadlými klenbami. Ortopedické vložky mi nikdy moc neseděli, a tak sem na ně akorát tak kašlal. Později mě nekdy chodidla při chůzi začínala docela bolet, plochá klenba se přeci jen rychleji unaví. Věděl sem, že pro ploché nohy nekteří lékaři doporučují bosou chůzi, což je taky lepší, než nepohodlné vložky a hlavně volnější pro nohy. Uvažoval jsem nad koupí "barefoot" bot, které docela efektivně napodobují pocit bosých nohou, ale když sem viděl ty ceny, radost mě rychle prošla. Jenže, pak sem si uvědomil, že pro bosý pocit přeci nepotřebuji žádné "bosé" boty, a jelikož sem měl chození bez bot už nejakou dobu v oblibě, zatím jen po okolí, skusil sem postupně nenosit nic na nohou i v běžném životě, i mimo domov. A šlo to. Nohy si postupně zvykali na takové ne-obutí, a musím říci, že i problém s klenbama se začal zlepšovat. Takhle to opakuji už řadu let, jen co je počasí lepší, a já i moje nohy sme s tím už úplně v pohodě. Jaro, léto, podzim už naboso zvládam bezproblémově. A když se mi občas chce obout, tak jedině sandály. Vím, že je i několik dalších lidí, kteří odmítají nosit boty, a jsou i tací, kteří je pak nenasadí ani v zimě, možná-li jen občas, ale tohle zatím nedávám. Ty máš sice trochu jiný problém, ale chtěl sem tím jenom říci, že každému pomůže neco jiného, a já sem jenom rád, že sem si ty prodražený boty tenkrát nekoupil. Pořád ale uvažuju, že si podobný boty obstarám alespoň na zimu, jako náhradu za běžné zímní obutí.
OdpovědětVymazat