Continuum Movement aneb naděje medúzy



7. - 9. 10. 2016

V příběhu Gregga a Tamar, respektive v článku, který o jejich práci vyšel, ale i v doporučených odkazech k jedné pěvecké technice, kterou jsem se poslední dny rozhodla  zabývat, jsem několikrát narazila na odkaz na taneční metodu s názvem Continuum Movement, kterou vyvinula americká tanečnice Emilie Conrad. A když jsem se snažila získat další informace, ukázalo se, že zhruba za měsíc bude první workshop téhle metody v Praze. A tak jsem to vzala jako příležitost prozkoumat, o co se jedná, americké lektorce jsem napsala a na workshop jsem se drze přihlásila.

Neuměla jsem si moc představit, co mě čeká.  Nepočítám-li mazurku na vánoční besídce lázeňské léčebny dětských chorob nervových Nové lázně Teplice a dále pak blues, které jsem tančila hluboko po půlnoci na vlastním maturitním plese, dá se říct, že jsem netančila vůbec nikdy. Takže si asi umíte představit, co se mi honilo hlavou. Nevěděla jsem, jestli se víc těším nebo bojím a když se na to někdo zeptal, zpravidla jsem pronesla něco ultravtipného ve smyslu "chystám se ten tanec inovovat, víte?"


Kurs začínal v pátek lehce po poledni a už přesun na místo byl spojen s menší bojovou hrou, jelikož organizátoři nám nějakým nedopatřením nedali správnou adresu a místo tudíž neuměly najít ani navigace v našich mobilních telefonech.  Už cestou jsme se poznávali podle hromady vybavení, kterou jsme všichni táhli (karimatka, deky, oblečení na cvičení) a byli jsme hodně zvláštní skupina. Taneční terapeutky, psychoterapeut, speciální pedagog,  psychiatrička, fyzioterapeutka, studentka hebrejštiny a zároveň tanečnice - no a potom taky já. :-) A bylo zvláštní, kolik lidí na workshop, který byl prezentován jako sebezkušenostní, přišlo s tím, že jsou tu kvůli svým klientům. Na jednu stranu tomu rozumím, na stranu druhou to ovšem pro nás, kteří jsme přišli hlavně objevit něco pro sebe, vytvářelo trochu nerovné podmínky - působilo to totiž tak, jako kdyby skupina "jsem-tu-kvůli-klientům" už o sobě věděla všechno...

V pátek jsme se dozvěděli hlavně základní informace o přístupu Continuum. Metodu vytvořila americká tanečnice Emilie Conrad, která se dlouhá léta věnovala studiu primitivních haitských tanců a přišla s myšlenkou, že pro lidské tělo, které je tvořeno až z 80 procent vodou, je přirozený plynulý pohyb, který právě nejrůznější tekuté části těla určují a ovlivňují. Plynulé, vlnivé pohyby haitských a jiných primitivních tanců jí taky připomněly pohyby ryb v moři, medůz a hadů a pracuje s tím, že si naše těla tenhle pradávný plazí a rybí pohyb pamatují . že ho máme v sobě. Kromě toho pracuje s nejrůznějšími zvuky a jejich vibrací, která rozpohybovává tekutiny v nás a tak právě tenhle plynulý pohyb vzniká. Kdo chce o teorii vědět víc, tomu doporučuju navštívit webové stránky Continuum Movement. Emilie studiu vlivu nejrůznějších vibrací a zvuků na pohyb zasvětila celý život a metodě se věnovala až do své smrti v roce 2014. Od roku 1974 tímto způsobem také pracovala s lidmi s poraněnou páteří nebo s dětskou obrnou (poliomyelitis, ne mozková obrna). I ochrnutí lidé v sobě pohyb mají  - pohyb krve, lymfy, srdeční rytmus a dech. Proč by se tedy právě tenhle pohyb nemohl rozšířit a přelít dál?  Nehýbeme se. Jsme pohyb.

Conrinuum Movemnt se asi nejčastěji praktikuje v intenzívních, dlouhých blocích. Náš kurs měl dvacet hodin, které jsme strávili prací na dechu, na tom, jak dech ovlivní nebo neovlivní jiné pohyby, všímali jsme si toho, co s pohybem udělá fyzická pohoda nebo nepohoda (teplo, zima, vnímání dotyku oblečení na těle). Pracuje se v tzv. sekvencích, které trvají klidně i hodinu a půl v kuse. Vždy začínají soustředěním na dech,  na bránici, která by se měla pohybovat podobně plynule jako medúza, na rozložení váhy těla, ať už vleže, vsedě nebo vestoje a potom se pracuje s konkrétním zvukem, tedy vibrací, kterou si člověk pošle do těla. Následuje čas tzv. otevřené pozornosti (open attention), kdy člověk žádný zvuk naopak nevydává, ale nechává tělo, aby se spontánně pohnulo. Zvuky jsou různé - některé rozvibrují kosti, jiné jen fascie... a to všechno vede k pohybu, malému i velkému. Každá část sekvence končí odpočinkem a není neobvyklé, če člověk třeba i na chvilku usne. Experimentuje se s různou polohou těla - a člověk hledá spontánní pohyb. Pokud si to neumíte nijak představit, podívejte se třeba na tohle video:




Byla to pro mě hodně zvláštní zkušenost. Nepamatuju se, že by mě někdy někdo v terapii nebo při jiné příležitosti přiměl k takovému soustředění na to, co se vlastně v těle a s tělem děje a jak vnímám pohyb. Moudré knihy praví, že vnímání pohybu je u obrny omezené. Po víkendu, který mám za sebou, bych tohle prohlášení dost pozměnila. Omezené vnímání pohybu máme všichni. Někdo víc a někdo míň, ale všichni máme na čem pracovat. :-)

Pro mě osobně byl asi nejsilnější okamžik, kdy jsme měli v úplně posledním bloku v neděli odpoledne za úkol pracovat na velkém bederním svalu (psoas)  v poloze na boku, s horní nohou pokrčenou tak, že byla chodidlem opřená o zem. Noha se měla začít hýbat, jako kdyby to byla nějaká rybí ploutev. Do výchozí polohy jsem se neuměla dostat, natož abych v ní vykonala jakýkoli pohyb. Deptalo mě to a mrzelo. Zavolala jsem lektorku k sobě a požádala o pomoc. Uložila mě docela obyčejně na bok s tím, že mi obě nohy podložila jakousí nízkou stoličkou, na pánev mi ze stran položila ruce a rozvibrovala je zvukem. Během několika málo minut jsem pohyb, který byl na začátku naprosto nemožný, udělala a jen jsem zaslechla: "Neuvěřitelné! To je pohyb!"  A byl můj, vycházel ze mě, nebyl ničím vynucený.... nechápala jsem.

Netvrdím, že Continuum je odpověď na každou otázku a s některými filozofickými východisky metody docela jednoduše nesouhlasím. Ale znovu jsem si připomněla, že o tom, jak chytře jsme udělaní, toho víme strašně málo. Pořád je co objevovat.  Máme tedy naději, která přesahuje hranice toho, co známe.  Potřebujeme jen být zvědaví. Není to báječné?



Komentáře

Oblíbené příspěvky