Setřást staré věci

konec ledna 2015

Když jsem na příběh Gregga a Tamar, (o kterém jsem psala minule) narazila, upřímně mě fascinoval.

Tanečník a choreografka během práce na divadelním a baletním představení zvládli "jen tak, jako vedlejší produkt" ovlivnit i "neovlivnitelnou diagnózu".   Jak se jim to povedlo? Na to se ptalo jistě spousta lidí - jejich zkušenost zaujala i známého britského neurologa Olivera Sackse, autora řady zajímavých knížek o fungování lidského mozku, z nichž některé vyšly i česky.

Reportáž z televizních zpráv byla správně americky bombastická a s intonací, kterou v Čechách známe z TV Nova. A přece... na tom příběhu bylo něco, co mě provokovalo, přitahovalo a přemýšlela jsem nad tím, že by se mi líbilo něco podobného zkusit, vyjet na workshop a kus té práce vidět, podívat se na ten film, co natočili poté, co na jeho produkci vybrali peníze na Kickstarteru nebo aspoň někde vyhrabat článek, který o té zkušenosti napsali.

Líbilo se mi, že jim nešlo o cvičení jako takové. Nebojovali s tělem ani s diagnózou a nesnažili se o "zlepšení pro zlepšení".  Připravovali taneční představení. Poznávali tělo a tančili.  Bylo to osm měsíců práce na plný úvazek. 

Článek jsem nakonec našla - celou plnou verzi. Trochu jsem čekala přesně popsané postupy, nicméně očekávání to bylo trochu naivní. Modifying the Effects of Cerebral Palsy: The Gregg Mozgala Story je zkrátka a dobře popis zkušenosti. Kus napsala Tamar, kus Gregg a k tomu všemu se vyjádřilo několik vyzvaných odborníků.

Způsob, jakým pracovali, byl zhruba následující: Tamar Gregga naučila techniku, zvanou shaking (třesení), kterou využívá u normálních,  zdravých tanečníků, když potřebuje, aby se uvolnili. V podstatě jde o to, že opakujete určitý pohyb rytmicky tak dlouho, dokud se tělo  nezačne samo od sebe třást. Nejde o spasmus a není to nic, co by člověk nemohl vůlí zastavit. Třesení ale uvolní nadbytečné svalové napětí přesně tam, kde je to třeba. Gregg i Tamar tvrdí, že právě během tohoto "resetu", nebo jak to nazvat, se objevily/objevují nové pohyby, které člověk do té doby nebyl schopen udělat.

Vždycky začali v nějaké konkrétní poloze, třeba vleže na zádech - a přidali nějaký rytmický pohyb rukou nebo nohou, který opakovali, dokud se celé tělo nezačalo třást. Pak nechali ten proces volně probíhat, klidně třeba hodinu nebo dvě.  Takhle nějak to vypadá (ukázka z filmu Enter The Faun pro kampaň na Kickstarteru).

Kromě toho ale využívali i jiné postupy: měnili pohyb pomocí nejrůznějších představ, pohybovali se na  hudbu a pracovali s rytmem, ale důležitou součástí byla třeba i masáž nebo dotyk jako takový - obyčejným dotykem se totiž dá předat tělu nečekaně mnoho informací. Z každého "tréninku" si Gregg taky odnášel nějaký konkrétní úkol - něco, na co bylo třeba aktuálně soustředit pozornost. Dbali na správné nastavení během pohybu. Gregg říká,  že tohle nebylo vůbec jednoduché, protože správné postavení jednotlivých částí těla vůči sobě vůbec neznal,  tudíž se stávalo, že strachy doslova ztuhnul. Tělo se nezvyklých nastavení bálo a Gregg se musel vyrovnat se spoustou nových pohybů, podnětů a zkušeností. Aby mohlo přijít opravdové uvolnění a změna, musel překonat strach a odvážit se vyjít ze stereotypů, které formují nejen pohyb člověka s obrnou, nýbrž i jeho způsob  uvažování o sobě samém (nebo jinak řečeno, osobnost). 

Vyjádření odborníků k celému příběhu jsou taky hodně zajímavá. Pokud mluvíte anglicky, přečtěte si ten článek celý - stojí  za to.  Nejvíc souzním s tím, co o celé zkušenosti naší dvojice napsal Tom Myers, autor knížky Anatomy Trains. Říká: "Když se ten příběh objevil v roce 2009 v novinách, samozřejmě mě zajímalo, jakou metodou (Gregg a Tamar) postupovali. Jsem rád, že se s námi o svou zkušenost podělili a oba nám toho řekli tolik!  A je skvělé, že se jejich metoda nijak nejmenuje. To nám připomíná, že pouť k uzdravení nemá žádné konkrétní jméno, neomezuje se konkrétními postupy. Vine se jako klikatá cesta, která je plná zatáček. Dává nám na vědomí, že jména, která považujeme za zvlášť důležitá, pokud jsou to jména naše, a která vzbuzují zájem nebo podezření, pokud neodpovídají tomu, co si o věci myslíme my sami, to všechno jsou jen značky, které ukazují cestu - nikoli cesta samotná.

Za báječnou věc považuju i důraz na to, co Gregg může a umí, nikoli na to, co mu nejde. Běžná rehablitace příliš často začíná od toho, co pacient nezvládá a snaží se, aby znovu dokázal to, co zrovna nemůže.  (.....) 

Důraz na problém, nedokonalost, obtížnost a neschopnost pak vede k frustraci pacienta i v případě, že je terapeut "má pro klienta pochopení".

Také si můžeme všimnout, že tyto stavy (obrna, pozn. překl.)  mají i somatoemocionální rysy, což je krásně vidět na Greggových komentářích: moc se mu to líbí - je mu na zvracení - stojí a vykřikne strachem (z pádu). Ti, kteří se vydají na cestu za uzdravením, která vede hluboko do člověka, musí být připraveni na kognitivní disonanci, na to, že nebudou moct věřit svým vlastním myšlenkám, na protichůdné pocity, kdy si něco myslí hlava a jinou věc cítí člověk v břiše, na hluboké propady i velikánskou radost, která přijde hned vzápětí. Gregg potřebnou sílu v sobě našel - ale ne každý je k něčemu takovému ochotný."  (s. 112-3)

Přesněji bych to vystihnout nedokázala.  A všem nám  přeju dost odvahy na to, abychom vždycky, když je to třeba,  dokázali opustit "své vzorce" ve prospěch něčeho lepšího a svobodnějšího.
Asi je jedno, jestli jsme klienti, terapeuti, učitelé nebo žáci. 

Někdy prostě nezbývá, než ty staré věci setřást.

Co jsem si vzala z toho příběhu já osobně a k čemu inspiroval mě i ty, kteří mi pomáhají? O tom zase příště - jinak by dnešní příspěvek byl tak dlouhý, že byste ho stejně nedočetli. Zatím se mějte moc hezky!