Jak jsme sáňkovali

21. února 2015

Vím. Slibovala jsem na dnešek pokračování o Greggovi a Tamar, nakonec jsem se ale rozhodla jít v příběhu zatím chronologicky. Na čemž vyděláte, protože se místo toho, abych vás nutila uvažovat nad filozofickými otázkami o terapii chronického neurologického postižení budete moct zase jednou bavit na můj účet.


To máte tak. Jednho dlouhého zimního večera, kdy jsem výjimečně nepracovala, nýbrž jsem  marnila čas na internetu, jsem objevlila, že  v Jánských Lázních funguje kromě sjezdovek i regulérní sáňkařská dráha. A zasnila jsem se. To je u mě vždycky extrémně nebezpečné, protože následně hrozí, že ty hovadiny, co mě napadnou, budu chtít skutečně  realizovat. Usoudila jsem, že když jsem zvládla bez pádu ujít po sněhu pár set metrů, jsem v dokonalé kondici na to, abych několikrát překonala prudkou sjezdovku, kudy jezdí lyžaři, a kterou sáňkařská dráha několikrát kříží. To znamená, že musíte zastavit, slézt ze sání, přejít přes sjezdovku jako přes silnici a teprve pak můžete jet dál. Pochopíte to z následující mapky:

Ano! Pojedu sáňkovat! Sehnat někoho, kdo by byl ochoten něco podobného se mnou absolvovat, bylo dost obtížné - moji kamarádi jsou totiž normální, rozumní, příčetní dospělí lidé, kteří si uvědomují nebezpečí sjezdových tratí. Zato můj tatínek....  Když plán vyslechl, pravil, že  nápad je to skvělý a že rozhodně pojedeme. Nemyslím, že se mě chtěl zbavit. Spíš to chtěl zkusit taky. Drobný problém spočíval v tom, že zimní sporty už dlouho neprovozuju a tak mé staré vybavení nešlo využít. Posuďte sami: 

Na té fotce je mi odhadem asi tak pět a ke sportovnímu výkonu se chystám u babičky na dvoře.  Jak jistě chápete, do těch oteplovaček se dávno nevejdu a sáňky v pozadí se mezitím napůl rozpadly na půdě. Ani mě, ani otce to ovšem v cestě za snem nezastavilo, vše jsme půjčili v půjčovně a vyrazili směr Jánské Lázně. Podporu fanoušků jsme měli. Když kamarádi slyšeli, co plánujeme, slíbili, že na nás budou myslet, budou se za nás modlit a jeden katolický kněz dokonce zvažoval, že odslouží mši za náš šťastný návrat do bezpečí velkoměsta bez sněhu. Můj fyzioterapeut mi popřál hezký výlet a suše poznamenal, že kdyby  přeci jen  nakonec snad něco nevyšlo, určitě bude mít kontakty na nějakého šikovného ortopeda. 

V Jánských Lázních jsme půjčili sáňky a s dopomocí jakéhosi polského turisty se mi povedl i sportovní výkon číslo jedna, totiž nastoupit do jedoucí lanovky na Černou horu a pak z ní o několik minut později i vystoupit, aniž kdokoli přišel k úhoně. Povzbuzeni tímto úspěchem jsme se s otcem vydali směr začátek sáňkařské dráhy. Na poslední dotazy, zda si to přece jen nakonec ještě nechceme rozmyslet, které kladli členové našeho doprovodného týmu, (rozuměj tatinkova sestra, která k úspěchu výpravy přispěla usmažením hromady řízků), jsme hrdě odpověděli, že nikoli, že když už jsme dojeli až sem, byla by škoda to vzdát. 

Bylo to grandiózní! Ten sníh! Ta rychlost! Nikdy jsem nic podobného nezažila a tak jsem z toho byla celá rozechvělá. Na dráze se kromě nás pohybovalo i několik sáňkařů na závodních saních. Na jednotlivých úsecích si vzájemně měřili čas a chovali se děsně sportovně. Dávali najevo, že dráha je jejich a že je třeba o technice jízdy něco vědět. Sjeli jsme ten kopec tak trochu lážo plážo, vystáli frontu na lanovku ještě jednou a otec pravil: "Teď to rozjedeme!" A přesně to jsme i udělali. Závodníky na závodních saních jsme předjeli hned několikrát a vůbec nám jich nebylo líto. Jeden z hrbolů u sjezdovky pro lyžaře jsme překonali skokem, což lyžaře upřímně vyděsilo, neboť nic podobného nečekali. My taky ne, ale zachovali jsme dekorum a vychutnali si potlesk přihlížejících sáňkujících, kteří to coby odborníci dokázali ocenit.  Jít do toho takhle naplno, to se musí umět, že jo...

Závodní sáňkaři, kteří na dráze měřili čas, mlčeli a tvářili se kysele. Potom někdo z nich pravil: "Poslyšte, jak dlouho vy dva vlastně ten sport děláte, že jezdíte takhle dobře?" Vesele jsme odvětili, že ten kopec sjíždíme podruhé v životě, takže odhadem asi půl hodiny a odsvištěli jsme tak rychle, že ty své stopky ani  nestihli znovu spustit. Tudíž vám bohužel nemůžu sdělit, jak skvělý traťový rekord jsme vytvořili. Otlučení od sání, promočení a hladoví jsme skončili v jedné z místních hospod, dali si báječné kyselo, bramboračku, palačinky a zmrzlinu a vyrazili směr Praha. 

"Co ty modřiny, sakra?" zděsil se druhý den fyzioterapeut.

"Ále, potřebovali jsme vyhrát závod, tak jsem se při řízení saní trochu víc naklonila...Ale bylo to úžasné! Netušila jsem, že se můžu hýbat takhle rychle."

"Aha. Chápu. No tak gratuluju." 

:-)

Zimním sportům zdar! 

Nevíte někdo, jestli bude letos sněžit? 

Stýská se mi po obdivu závodních sáňkařů.