Gregg a Tamar
14. ledna 2015
V celkem zbytečných úvahách o smyslu svého konání jsem se plácala celkem dlouho a bylo to mírně řečeno náročné. A pak jsem (celkem náhodou) narazila na zvláštní příběh. Asi jsem ho zrovna tehdy potřebovala. A teď se o něj můžu podělit i s vámi.
Je to příběh Gregga Mozgaly, herce s DMO, a Tamar Rogoff, choreografky. Tamar Gregga viděla hrát v Romeovi a Julii, zaujal ji a nabídla mu spolupráci. Gregg nabídku přijal, protože práce s e hodí vždycky. Ani jeden z nich netušil, co je spolu čeká. Původně uvažovali o zhruba desetiminutovém kousku a Gregg byl skeptický. "Až uvidí, co všechno mi nejde, určitě to se mnou vzdá," říkal si a představoval si, že Tamar prostě jen využije jeho stávající pohybové dovednosti a tím to skončí.
Tamar o jeho diagnóze nevěděla nic. Je to prostě tanečnice. Ale ráda pracuje jako choreografka s lidmi, kteří tanečníci nejsou vůbec. Tanec učila třeba vězně ve vězení. Na Gregga ovšem musela jít jinak, než byla zvyklá. Nějak se hýbal - když se ale pokusila jeho prapodivné pohybové vzorce změnit, rozhodit a dosat ho z nich, neudržel stabilitu. Co s tím?
Co to je obrna, to Tamar naprosto záměrně nestudovala. Nechtěla, aby ji omezovaly znalosti o tom, co by Gregg měl umět nebo co by naopak nemusel zvládnout. Pracovala s ním jako s tanečníkem, s tím jaký je a využila všechno, co věděla... Tedy: všechno, co věděla o tanci a o těle.
Pracovali spolu denně osm měsíců a z původně plánované desetiminutové pohybové studie vzniklo více než hodinové taneční představení. Ale nejen to. Gregg začal mnohem líp chodit, najednou zvládal věci, které neuměl nikdy dřív navzdory dvanácti rokům fyzioterapie. Nakonec se ten příběh objevil ve zprávách jedné americké televize. Možná videa v příspěvcích na blogu přeskakujete, ale na tohle se, prosím, podívejte. Vidíte tu změnu? Je to skoro neuvěřitelný rozdíl!
ABC Breaking News | Latest News Videos
Nic podobného rozhodně Gregg s Tamar neplánovali. Nesnažili se vytvořit novou terapii, nechtěli publikovat v odborném časopise. Dva umělci spolu pracovali na divadelním představení. Měli na to grant a pro Gregga to prostě byla nabídka práce, kterou vzal. Nic víc, nic míň. Změnu, jaká jim začala odehrávat přímo před očima, rozhodně nečekali. Když pochopili, že se děje něco zvláštního, začali všechno zaznamenávat na kameru, na mobilní telefony.... jak se dalo. Právě z těchhle záznamů nakonec vzniknul dokumentární film jménem Enter The Faun a taky napsali článek pro The Journal of Bodywork and Movement Therapies. Ani Tamar, ani Gregg ovšem nepodlehli pocitu, že všechno vědí. Oba se docela obyčejně věnují své práci a čas od času je možné je někde potkat na přednášce nebo workshopu. Pracují spolu dál, i když ani zdaleka ne tak intenzívně jako v roce 2008.
Přesto Gregg o svou "novou chůzi" nepřišel. Není samozřejmě v takové kondici, jako když se připravoval na to představení, protože tehdy skoro nic jiného nedělal. Do původního stavu se mu nicméně chůze nikdy nevrátila - ani po sedmi letech ne. Není to úžasné?
O tomhle příběhu budu ještě určitě psát dál, protože je vážně fascinující. Pamatuju se, že když jsem na něj narazila poprvé, pochopila jsem následující věci:
Není pravda, že se obrna v dospělosti nedá ovlivnit.
Není to pravda. Není to pravda. Není to pravda.
Změna je možná. To je pro nás dospěláky, kterým doktoři a terapeuti často tvrdí či tvrdili pravý opak, výborná zpráva
Je to ovšem těžká práce - jak fyzicky, tak psychicky. Jak se člověku mění pohyb a tělo, mění se vám i pohled na sebe sama - což je fascinující, ale i velmi nesnadné a někdy má člověk vážně dost. Ale nemusí se proto vzdát.
Strach, rezignace a předsudky, které si v sobě celý život pěstujeme, jsou hrozná věc. Zbavit se jich není vůbec jednoduché. Naopak. Je to dřina. Ale stojí to za to, protože když se to povede, může člověk dokázat opravdu nečekané věci.
A představte si, že na to poslední ani nemusí být člověk postižený. Ten princip platí pro všechny. Není to prima?
V celkem zbytečných úvahách o smyslu svého konání jsem se plácala celkem dlouho a bylo to mírně řečeno náročné. A pak jsem (celkem náhodou) narazila na zvláštní příběh. Asi jsem ho zrovna tehdy potřebovala. A teď se o něj můžu podělit i s vámi.
Je to příběh Gregga Mozgaly, herce s DMO, a Tamar Rogoff, choreografky. Tamar Gregga viděla hrát v Romeovi a Julii, zaujal ji a nabídla mu spolupráci. Gregg nabídku přijal, protože práce s e hodí vždycky. Ani jeden z nich netušil, co je spolu čeká. Původně uvažovali o zhruba desetiminutovém kousku a Gregg byl skeptický. "Až uvidí, co všechno mi nejde, určitě to se mnou vzdá," říkal si a představoval si, že Tamar prostě jen využije jeho stávající pohybové dovednosti a tím to skončí.
Tamar o jeho diagnóze nevěděla nic. Je to prostě tanečnice. Ale ráda pracuje jako choreografka s lidmi, kteří tanečníci nejsou vůbec. Tanec učila třeba vězně ve vězení. Na Gregga ovšem musela jít jinak, než byla zvyklá. Nějak se hýbal - když se ale pokusila jeho prapodivné pohybové vzorce změnit, rozhodit a dosat ho z nich, neudržel stabilitu. Co s tím?
Co to je obrna, to Tamar naprosto záměrně nestudovala. Nechtěla, aby ji omezovaly znalosti o tom, co by Gregg měl umět nebo co by naopak nemusel zvládnout. Pracovala s ním jako s tanečníkem, s tím jaký je a využila všechno, co věděla... Tedy: všechno, co věděla o tanci a o těle.
Pracovali spolu denně osm měsíců a z původně plánované desetiminutové pohybové studie vzniklo více než hodinové taneční představení. Ale nejen to. Gregg začal mnohem líp chodit, najednou zvládal věci, které neuměl nikdy dřív navzdory dvanácti rokům fyzioterapie. Nakonec se ten příběh objevil ve zprávách jedné americké televize. Možná videa v příspěvcích na blogu přeskakujete, ale na tohle se, prosím, podívejte. Vidíte tu změnu? Je to skoro neuvěřitelný rozdíl!
ABC Breaking News | Latest News Videos
Nic podobného rozhodně Gregg s Tamar neplánovali. Nesnažili se vytvořit novou terapii, nechtěli publikovat v odborném časopise. Dva umělci spolu pracovali na divadelním představení. Měli na to grant a pro Gregga to prostě byla nabídka práce, kterou vzal. Nic víc, nic míň. Změnu, jaká jim začala odehrávat přímo před očima, rozhodně nečekali. Když pochopili, že se děje něco zvláštního, začali všechno zaznamenávat na kameru, na mobilní telefony.... jak se dalo. Právě z těchhle záznamů nakonec vzniknul dokumentární film jménem Enter The Faun a taky napsali článek pro The Journal of Bodywork and Movement Therapies. Ani Tamar, ani Gregg ovšem nepodlehli pocitu, že všechno vědí. Oba se docela obyčejně věnují své práci a čas od času je možné je někde potkat na přednášce nebo workshopu. Pracují spolu dál, i když ani zdaleka ne tak intenzívně jako v roce 2008.
Přesto Gregg o svou "novou chůzi" nepřišel. Není samozřejmě v takové kondici, jako když se připravoval na to představení, protože tehdy skoro nic jiného nedělal. Do původního stavu se mu nicméně chůze nikdy nevrátila - ani po sedmi letech ne. Není to úžasné?
O tomhle příběhu budu ještě určitě psát dál, protože je vážně fascinující. Pamatuju se, že když jsem na něj narazila poprvé, pochopila jsem následující věci:
Není pravda, že se obrna v dospělosti nedá ovlivnit.
Není to pravda. Není to pravda. Není to pravda.
Změna je možná. To je pro nás dospěláky, kterým doktoři a terapeuti často tvrdí či tvrdili pravý opak, výborná zpráva
Je to ovšem těžká práce - jak fyzicky, tak psychicky. Jak se člověku mění pohyb a tělo, mění se vám i pohled na sebe sama - což je fascinující, ale i velmi nesnadné a někdy má člověk vážně dost. Ale nemusí se proto vzdát.
Strach, rezignace a předsudky, které si v sobě celý život pěstujeme, jsou hrozná věc. Zbavit se jich není vůbec jednoduché. Naopak. Je to dřina. Ale stojí to za to, protože když se to povede, může člověk dokázat opravdu nečekané věci.
A představte si, že na to poslední ani nemusí být člověk postižený. Ten princip platí pro všechny. Není to prima?
Komentáře
Okomentovat