Jak se honí autobus

20. října 2013

Je neděle  ráno a já se chystám na koncert do Karlových Varů. S plzeňským sborem Touch of Gospel tam večer zpíváme v jednom kostele. Vstávám kolem deváté – v civilizovanou hodinu – a protože autobus odjíždí v jednu, mám spoustu času. Dlouho snídám, vařím si čaj, chystám chleba a koláče, rozezpívávám se a testuju, jestli mám šanci zvládnout své obvyklé sólo. Mám momentálně tak velké problémy s rovnováhou,  že když se při dechové opoře zapojí při hodně dlouhém  a pomalém výdechu bránice, mám nepříjemnou tendenci padat dozadu. Zpěv teď proto učím vsedě, na koncertě budu ale určitě muset stát.  Potřebuju vědět, co si můžu dovolit a co ne. Nespěchám. Užívám si líné a klidné ráno. 


Je skoro jedenáct. Koupu se, válím se labužnicky ve vaně, pohoda, klídeček – a v ten okamžik mi to dojde. 





Autobus opravdu jede v jednu, ale z Plzně! Já se musím dostat nejdřív tam! To mi nějak nedocvaklo! Mám dvacet minut na to, abych se vypravila, došla na zastávku autobusu, dojela k metru, chytla metro na Zličín a dostihla žlutý bus Student Agency, který jede v pravé poledne. S hbitostí, kterou bych od sebe nečekala ani za normálních okolností, natož ve svých současných ztížených podmínkách, lezu z vany, oblíkám se, do kabelky házím bez rozmyslu klíče, hřeben, rtěnku, mobil a peněženku a vyrážím rychlostí, kterou by fyzioterapeuti nejspíš označili za maximální možnou - extrémně nebezpečnou a já jí říkám nadzvuková, vyrážím na zastávku MHD. Cestou je taková  mírně se svažující zatáčka. Nebezpečnost své rychlosti si uvědomím až v okamžiku, kdy přesně tuhle zatáčku nevyberu, zakopnu o obrubník a vzápětí se válím na zemi. Což je problém! Problém!  OPRAVDOVÝ PROBLÉM!  Protože momentálně neumím bez opory vstát. Zkouším to a nejde to. Vůbec. A jako na potvoru nikde nikdo. Už už se smiřuju s myšlenkou, že dirigentovi zavolám a z dnešního výletu se omluvím. Jenže co mu řeknu? Že jsem si nestihla čas odjezdu, protože jsem se o hodinu spletla, přičemž tu hodinu  jsem  vlastně tak trochu jako strávila ve vaně, ehm? A dál? No, potom jsem upadla deset metrů od domu, neumím vstát, ležím tudíž na zemi kousek od zastávky a doufám, že brzo někdo půjde kolem, ideálně někdo, kdo bude mít zrovna cestu do Plzně, protože všechny normální dopravní prostředky mi právě ujely. Bohužel, na dnešní koncert to nestíhám... Strašná představa! Něco takového nemůžu připustit! A tak vytáhnu z kabelky pohotovostní kus čokolády, sním ho úplně celý a zkouším vstát...znovu....  a znovu.... a znovu...Ten autobus jede už za pět minut, za čtyři... nééé.....  Nakonec se to (poprvé po šesti týdnech) povede. Adrenalín je báječná věc... :-)

Dojdu co nejrychleji na tu mizernou zastávku, nastoupím do autobusu, děkuju Bohu, že k nám zajíždějí  i autobusy bezbariérové a tohle je čirou náhodou jeden z nich. Zdolám schody do metra a vypadám tak schváceně, že mě okamžitě pouští sednout jakási strašně stará paní s holí, která se ptá, jestli něco nepotřebuju. Ach.  Za chviličku jsme na Zličíně a tak si dávám další schody. Do odjezdu autobusu je patnáct minut a já se tuze toužebně dívám na všechny lavičky, které cestou k zadnímu nástupišti, odkud Student Agency jezdí, jsou. Sedla bych si! Ale  nemůžu....musím to dojít a tímhle šnečím tempem to bude tak tak. O deset minut později můžu hrdě říct, že jsem to dala, ale splavená jsem tak, jako kdybych běžela sprint v kombinaci minimálně s půlmaratonem nebo něco na ten způsob. Jsem na sebe pyšná, v autobuse do Varů si trochu odpočinu. Koncert si užiju, když ale skončí, už nemůžu udělat ani krok. Kamarádka mě celou cestu k autu podpírá a pak mě pro jistotu tím autem odveze až docela domů, protože mě nohy dnes už prostě neunesou, ani když se moc snažím. Skoro celou cestu prospím, druhý den nejsem s to dělat vůbec nic a do práce jdu pro jistotu až odpoledne. Ale mám radost: zdá se mi, že se věci přeci jen obracejí k lepšímu. Jsem zvědavá, co mě asi  čeká dál. 


Komentáře

Oblíbené příspěvky